Boží Dar – Houda Bouda
(aneb když slunce svítí, mráz štípe a všichni přežijí)
Lyžařský výcvik se letos uskutečnil na Božím Daru s ubytováním v tradičně netradiční Houdě Boudě, která poskytla útočiště celkem 22 žákům, rozděleným do čtyř družstev:
- začátečníci lyžaři,
- pokročilí lyžaři,
- 3 snowboardisté začátečníci,
- 5 snowboardistů pokročilých (ano, i ti občas spadnou).
O lyžaře se s profesionalitou i trpělivostí sobě vlastní staraly paní učitelky I. Burešová a L. Hannsmannová, snowboardisty pak měli „na starost“ T. Veselý a J. Hannsmann kteří dohlíželi nejen na techniku, ale i na to, aby se prkno zásadně nenosilo pod paží nahoru či dolů svahem.
Počasí nám letos evidentně někdo objednal dopředu – celý týden bylo nádherně slunečno a mrazivo, zkrátka ideální kombinace pro lyžování i červené tváře. Výcvik probíhal od pondělního odpoledne do pátečního dopoledne, což znamenalo čtyři celé dny na sněhu.
V pondělí jsme všichni společně zahájili výcvik na sjezdovce Hranice, kousek za Houdou Boudou. Od druhého dne se dění přesunulo – začátečníci našli své zázemí na sjezdovce Za Prahou, zatímco zbytek osazenstva se postupně rozptýlil po celém ski areálu Klínovec, kde bylo stále co objevovat (a občas i hledat ztracené rukavice).
Středa byla oproti ostatním dnům o něco kratší, neboť se dlouhodobě držíme osvědčeného pravidla, že třetí den bývá krizový. Abychom tomuto riziku předešli, zkrátili jsme lyžařský výcvik a vyrazili jsme po svých objevovat krásy okolí Božího Daru, konkrétně absolvovat kratší verzi Ježíškovy cesty. Tento program se ukázal jako ideální kombinace pohybu, čerstvého vzduchu a klidu (relativního).
Ve stejný večer jsme byli dokonce pedagogickým dozorem vyzváni, abychom se – pokud budeme mít štěstí – šli podívat na polární záři, která byla den předtím více než úchvatná. Bohužel jsme již takové štěstí neměli, na rozdíl od paní učitelky Burešové, která tento nevšední úkaz stihla den předem zdokumentovat. Nevadí – o důvod více si jednou naplánovat výpravu do Skandinávie, kde je tento přírodní zázrak přece jen o něco běžnější.
Oproti loňsku a předloňsku nás čekala příjemná stravovací novinka – už žádný povinný návrat na penzion ve 12:00. Obědová pauza probíhala dle potřeby, protože výcvik končil až mezi 15. a 16. hodinou. Po návratu nás na ubytování čekala teplá polévka, následovalo osobní volno a poté večeře na penzionu Sněhulák, kde jsme mimochodem bydleli v předchozích dvou letech. Naštěstí je to jen přes ulici, takže nostalgie byla zachována a únava nepřerostla únosnou mez.
Po večeři v 19:00 následoval další „odpočinkový“ blok v podobě vzdělávacího programu – přednášky o pravidlech FIS, o lyžování obecně, o důležité roli Horské služby a také o skialpinismu a volném pohybu na lyžích v horách. Přednášky většinou končily kolem 20:15, vždy však zbyl čas na zvídavé dotazy i osobní volno, během něhož se žáci lépe poznávali. Nebylo divu – skupina byla namíchaná ze tří ročníků: dvou sedmých, jedné osmé a jedné deváté třídy.
O noční klid se z vervou sobě vlastní postarala paní asistentka Perglerová, která dokázala ze svahu sice unavené, ale přesto rozdováděné kurzisty vždy v mezích normy po večerce usměrnit a zabezpečit tak noční klid, jež umožnil kýžený spánek načerpání nových sil pro další den.
Celý výcvik proběhl bez vážnějších zranění. Menší potlučeniny a naraženiny, způsobené pády a tvrdostí terénu, byly přijaty s nadhledem a často i s úsměvem (někdy trochu křečovitým).
Domů jsme se vraceli bohatší o nové zážitky, zkušenosti nejen ze svahu a hlavně o prohloubená přátelství. Návrat do Aše ke škole proběhl kolem 15. hodiny – unavení, spokojení a s pevným přesvědčením, že příští rok by to klidně mohlo být zase takhle povedené.
Mgr. Tomáš Veselý